Zhruba před dvěmi měsíci se tady začalo trochu vážněji hovořit o koronaviru. Lidé marně sháněli ústenky, roušky i respirátory, i když podle naší vlády měly být rezervní sklady přecpané k prasknutí a my tady v Květovárně jsme zase pod sklenici lapili korunavirus (příspěvek na fb 26.2.2020). Lidé chodili do práce, na procházky, za sportem i na nákupy a jediné, co bylo třeba proti viru udělat, tak stačilo posílit (či dokonce obnovit?) imunitu. A tak jsme v Květovárně začali zájemcům nabízet speciální čaj na posílení imunity. Pěkně horký, do papírového kelímku a dokonce se nám podařil i bez máty namíchat překvapivě chutný nápoj za pár kaček. Trochu nás sice mrzelo, že jsme si tuto čtrnáctidenní imunitní kůru museli vypít téměř sami, ale chápali jsme to – všichni se tou dobou vrhli na šití roušek, kde viděli větší šanci na ochranu organismu před viry. Určitě je to mnohem rychlejší, než nějaké zdlouhavé posilování imunity. Rouška je spíchnutá za 15 minut, téměř nic nestojí a navíc je trvalou hodnotou!
Dnes? Dnes je to skoro měsíc, co jsme na síť zavěsili povzdech, že „město umřelo“ a že „my stále žijem“. Byli jsme v půlce března a v Květovárně jsme byli přesvědčeni, že ze tří bojovných vykřičníků za “Ostravou” zůstal jeden rozmazaný otazník a čekali jsme na zázrak. Teď vidíme, že to byla blbost a potvrdilo se děsivé pořekadlo, že “nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř“. Oproti dnešku město před měsíce ještě kolotalo čilým ruchem a v tu dobu ještě mělo smysl něco na to zdraví lidem nabízet. Dnes, tedy v půlce dubna, je to jinak a konečně jsme na vlastní oči poznali, co je když „město umře“. Květovárna se díky celostátní karantény a neuvěřitelného lidského strachu z vycházení, stala v podstatě misií, která intenzivně shání nějakou vintage pokladničku na dobrovolné příspěvky. Aspoň na nájem, protože majitel prostoru na naši prosbu nereaguje a dělá mrtvého brouka. Na Bazoši snad nějakou stylovou kasičku najdeme.
Ale není to s tou “umřelou” Ostravou tak úplně špatné. Občas můžete na ulici zahlédnout pohybující se shluk šustících igelitů, ve kterých bývá zpravidla ukryt člověk. Také je ulice pestřejší – co rouška, to jiný vzor látky, jiné pentličky nebo jiné gumičky. A jistě jsme jako národ ve vývoji roušek neřekli poslední slovo. Módní přehlídky už klepou na dveře a možná nás čekají modely roušek dámských, pánských i dětských, modely letní i zimní, modely úřední, civilní, městské i outdoorové nebo mluvící smart modely. Ty už za nás možná řeknou vše, co chceme říct. Nebo co máme říct.
V souvislosti s tím se nám strašně moc líbil geniálně ne/humorný úvodník Marka Stoniše v novém Reflexu a nebylo možné odolat ho tady na závěr neopsat. Napřed ovšem ještě jeden tématický ne/vtip:
Sedí Anděl u cesty a kolem něj prochází Smrt.
“Kam jdeš Smrtko?” ptá se Anděl.
“Jdu do města pro pět tisíc životů” odpoví Smrt a jde dál.
Po nějaké době s Smrt vrací po téže cestě a Anděl se ptá:
“Smrtko, říkala jsi, že si jdeš pro pět tisíc životů. Jak to že jsis jich vzala dvacet tisíc?”
Smrt se ani nezastaví a praví: “Já si vzala pět. Ten zbytek zemřel od strachu.”