Možná se divíte, že hned na začátku je tabulka s výčtem několika plodin a u nich hmotnostní obsahy vitamínu C. To opravdu nebývá zvykem. Je to tak ale proto, že tohle každý zná a může si to zopakovat. Ještě k těm obecným a známým informacím lze podotknout, že obsah vitamínů záleží od odrůdy, půdy, klimatu, 
způsobu a délky skladování. Uvedené průměrné hodnoty jsou jen orientační a sotva se dají očekávat u ovoce stříkaného nebo dlouhodobě skladovaného nebo odleženého v regálu supermarketu.
Dost ale s tuctovými informacemi! Takové a podobné přehledy se dají nalistovat v každém druhém časopisu, kde redaktoři co pár let opráší stále stejný článek. Nuda. Co tak třeba pár informací, jak vitamín C „vznikl“? Dnes ho bereme jako úplnou samozřejmost, ale víte že jeden z prvních písemných záznamů o nemoci z nedostatku vitamínu C, způsobující smrt – kurdějích, pochází od Hippokrata? A lidstvo s nedostatkem vitamínu C zápasilo po celá staletí dál, jenže bezvýsledně. Vitamínová vyčerpanost v zimních měsících a následná oslabenost vůči nemocem, znásobená deficitem vitamínu D, kvůli nedostatku slunečního záření, byla sice známá po celá staletí, a i když příčina nebyla známá, mnohé národy si vyvinuly různé způsoby, jak se avitaminóze C vitamínu vyhnout. Znalosti Evropanů byly ovšem v tomto ohledu poměrně slabé a za milióny obětí (hlavně dětí), které se dnes připisují chudobě a infekčním onemocněním, může z velké části nedostatek informací.
Za první dílek „puzzlí“ k objevu vlivu vitamínu C lze pokládat cestu francouzského výzkumníka Jaquese Cartiera, který v roce 1535 uskutečnil expedici na Newfoundlandy. Tak jak bylo při dlouhých námořních plavbách zvykem, téměř celá posádky zemřela na kurděje, ale Jaques Cartier si všiml, že jeden domorodý Indián se z té strašné nemoci nejen že vyléčil, ale dokonce mu to trvalo jen 10 dní. Cartiera tajemství zázračné léčby zaujalo a Indián mu ukázal, že jak udělat vývar z jehličí a kůry stromu, kterým byla pravděpodobně obyčejná tuje nebo smrk (arbor vitae – thuja occidentalis). Shodou okolností, stejný trik během druhé světové války požili i obránci obléhaného Stalingradu. V každém případě, když se Cartier vrátil do Evropy, šel s tímto objevem seznámit lékařskou komoru, ti se mu ovšem vysmáli.
Zkostnatělé myšlení vědců se prokázalo i později. Například v roce 1593, admirál Sir Richard Hawkins dokázal ochránit svou posádku velkým množstvím citrónů a například kapitán Lancaster v roce 1600 dokázal, že kurdějím lze snadno předcházet. Samozřejmě nic netušili o vitamínu C, ale věděli, že citróny na moři zachraňují životy námořníků. Lze jen těžko uvěřit, že po smrti Sira Richarda Hawkinse, v roce 1622, byla citrónová prevence v Královském loďstvu zakázána!
V roce 1734 se na svou dobu celkem banálně začal příběh, který přinesl celkem nečekané důsledky. Posádka jedné anglické brigy vyložila na Portlandských ostrovech námořníka. Byl važně nemocný – měl kurděje a protože se věřilo, že jde o nakažlivou nemoc, kapitán se rozhodl tímto způsobem ochránit zbytek posádky. Tento muž však nevzdal boj o život a i když od bolesti nemohl chodit, plazil se a hledal nějakou potravu. Když nic nenašel, ze zoufalství jedl čerstvou zelenou trávu. K velkému překvapení se začal cítit stále lépe a brzy již mohl začít chodit a lovit ryby. Našla ho tam jiná loď a dopravila zpět do Londýna, kde si užil svých 15 minut slávy a dokonce se potkal se svými vyděšenými kolegy, kteří ho považovali za mrtvého.
Jak bývá zvykem, naoko bezvýznamní lidé někdy ovlivní dějiny, tak i náš námořník je nevědomky změnil, díky své ohromné vůli přežít. O jeho příběhu se totiž dozvěděl mladý skotský lékař James Lind, kterého to zaujalo natolik, že začal na tuto dobu v nevídaném rozsahu „shromažďovat data“ o námořnické stravě. Zjistil, že posádky se úspěšněji vracejí z jižních moří a pochopil souvislost s citrusy, kterými si spestřují monotónní stravu. Lind v roce 1747 uskutečnil svůj legendární řízený experiment a publikoval o něm v roce 1753 knihu „A Treatise of the Scurvy“.
Nicméně, pokud by si čtenář myslel, že se kolečka mašinérie následně rozhýbaly a přikročilo se k efektivnímu vyřešení problému, velmi by se mýlil. Pomeranče a citróny byly drahé a náročné na skladování a námořníci byli snadno nahraditelní. Navíc, Lind nebyl ani významný, ani bohatý, neměl ani konexe, takže pro velevážené muže medicíny nebylo těžké ho ignorovat. A tak stav se nijak zásadně nezměnil a záznamy hovoří dokonce o vymřelých posádkách na kurděje, na lodích převážející citróny!
Začátkem 20. století se pátrání po příčinách kurdějí rozvedlo na více směrů, často falešných (infekční onemocnění). V roce 1902 začal Sir Archibald Garrod publikovat nový koncept o nemocech, které jsou způsobené vrozenou disfunkcí některých enzymatických systémů: albinismus, alkaptonurie, cystinurie, pentosurie (metabolické poruchy). V té době ještě sice vědcům unikala souvislost s kurdějemi, avšak vznikl aspoň rámec nového konceptu.
V letech 1912-13 polský biochemik Casimir Funk publikoval radikální teorii, že xeroftalmie, beri-beri, kurděje a pelagra jsou všechno „deficitní onemocnění“, působené nedostatkem nějakého významného faktoru. Následné práce rozdělili tyto neznámé faktory na skupiny, označené jako vitamin A, B a C (podle pořadí uvedených nemocí). Někteří „extremisté“ z tábora „nutristů“ tvrdili, že také kurděje jsou způsobeny nedostatkem faktoru, který nazývali vitamín C. Myšlenka byla sice pokroková, ale představovala jen polovinu pravdy.
Samotný praktický výzkum probíhal velice ztěžka. Vnikaly nesprávné teorie, výzkum byl ignorován jako nepotřebný a navíc byl postižen shodami nešťastných náhod. Jednou z těch zásadních způsobil fakt, že většina fauny si „svůj“ vitamín C vyrábí sama, takže při použití „nevhodného“ pokusného zvířete bylo z podstaty vyloučeno, aby vědci zjistili vitaminovou nedostatečnost u těchto zvířat. Nakonec se to podařilo u morčat, které si vitamín C samy nevytvářejí. Vědci Holst a Frolich je krmili stravou, která u holubů obvykle způsobuje beri-beri, ale k jejich údivu, morčata ještě dříve, než na beri-beri, onemocněla kurdějemi!
Když přeskočíme další pokusy, tak nejdůležitějším krokem bylo chemické izolování vitamínu C. Protože samotná výroba už není problém. Nakonec celé hledání dopadlo tak, že v roce 1928 pracoval 32-letý Albert Szent – Gyӧrgyi na zdánlivě nesouvisejícím biochemickém problému a při něm izoloval z pomerančů a z nadledvinek potkanů krystalky „velmi nezvyklé látky“. Nejdříve ji pracovně nazval „ignoza“ od slov „ignosco“ (nevím) a „glukóza“, ze které byla látky odvozena a o svém objevu napsal článek. Když mu ale redaktor časopisu odmítl tento i další názvy, hrozilo, že článek nebude vůbec publikován (Szent-Gyӧrgyi tehdy netušil, že jednou za objev obdrží Nobelovu cenu, a že ta bude záviset právě na tomto článku). Nakonec redaktor navrhl název „kyselina hexuronová“ a při tomto zůstali. / Pokračování
