Mělo se správně napsat „Další na seznamu látek lorda Voldemorta (LLV)“, ale to je moc dlouhé. A navíc, víte co je strašně moc zajímavé? Že do těchto zakázaných věcí, nepatří třeba alkohol, hrací automaty  nebo hračky z Číny, ale patří tam bylinky, konopí a třeba stříbro. Opravdu zvláštní pojetí  co je pro našemu zdraví prospěšné a co ne a tak podle všeho nastal čas se trochu po Voldemortsku věnovat poslednímu z řady. A proč takhle složitě? Protože stále ještě existují věci, jejichž názvy nesmíte vyslovit. Kdo neví, dále se může dozvědět proč.

 

LLV a zdraví

LLV je důležitým prvkem nezbytným pro správné fungování lidského organismu. Působení již jejího malého množství má profylaktickou, neboli ochrannou povahu, a pomáhá posilovat imunitní systém. Vlivem stárnutí dochází ke zhoršení schopnosti organismu asimilovat tuto látku a s tím je spojená vyšší náchylnost ke vzniku různých druhů chorob v pokročilém věku.

V druhé polovině 20. století došlo k nárůstu potravinářské výroby, s čímž souviselo značné užívání chemických přípravků v zemědělství. Díky tomu došlo ke značné redukci přirozeného obsahu potřebných minerálů a stopových prvků v půdě. Enormní úbytek tohoto prvku v přírodě má za následek, že se již v dnešní době dostává v podobě stravy přirozenou cestou do organismu jen velmi malé množství tohoto kovu. Nesrovnatelně méně, než tomu bylo například u našich předků ještě na počátku minulého století. K vyrovnání tohoto deficitu se začaly užívat minerály běžně v podobě tablet. Nevýhoda tohoto doplňování stravy spočívá v tom, že náš organismus je schopen vstřebat sotva 40 – 60% látek podaných touto formou. Pokud jsou tyto látky podávány v koloidní formě, tzn. v nanojemné suspenzi, účinnost vstřebání se rázem zvýší na cca 98%.

 

Užívání LLV

Antibakteriální vlastnosti LLV byly známy již v období antiky a účelem tohoto prvku tak byla prevence proti chorobám. Používalo se jak k výrobě stříbrného nádobí, tak i k výrobě nádob sloužící k dlouhodobému uchovávání potravin a jejich ochraně před předčasnou zkázou. (straka Cipískovi do kolébky také přinesla stříbrnou lžičku:) Nedělávalo se to z rozežranosti, ale proto, aby se děti ochránily třeba před morovou nákazou.

V roce 1884 si Dr. Crede, německý porodník, všiml, že aplikace roztoku LLV do očí novorozeněte předchází vzniku očního zánětu. Tato praktika se pak rozšířila do celého světa a provádí se běžně i dodnes. Dlouhou dobu se LLV užívalo u implantátů při chirurgických reparacích kostí. Ve 20. a 30. letech 20. století se užívalo ve formě velmi jemné moučky jako lék na různé druhy infekcí a chorob, také místně na ošetření popálenin a léčení plísňových nákaz. V roce 1938 se pomocí LLV léčily choroby způsobené více než 650 druhy bakterií, virů a hub. Až do pozdních 30. let, kdy náklady na jeho produkci neúnosně vzrostly, se používalo v každodenním životě. V 70. letech minulého století se primář Dr. Carl Moyer ve spolupráci s biochemikem Dr. H. Margrafem a dalšími chirurgy zasloužil pří výzkumu léčby rozsáhlých popálenin o vývoj silného antiseptického prostředku, který využíval katalytických vlastností stříbra postihujících enzymy, na kterých je závislé „dýchaní“ mikroorganismů a buněk. V praxi se tyto organismy (bakterie) po aplikaci dusily a záhy umíraly. Kvůli objevení a patentování antibiotik ve 20. století význam LLV v medicíně v jeho makroskopické formě (ne koloidní) upadal, především z důvodu nedostatečné výroby a vysokých nákladů.

 

LLV a antibiotika

Současná antibiotika zabíjejí pouze některé bakterie a houby, nepůsobí však na viry, např. chřipkový virus, virus běžného nachlazení nebo na původce závažnějších onemocnění jako jsou viry HIV, planých neštovic, příušnic, spalniček, vztekliny, virového zápalu plic, dětské obrny, akné, zánětu jater atd. A co třeba AIDS, rakovina, infekce vyvolaná kvasinkami? Tady antibiotika nemají a nikdy neměla příliš velké uplatnění. Ačkoliv se dnes zdá nemožné, že by nějaká látka mohla vyřešit všechny tyto problémy, někteří vědci se domnívají, že našli řešení. Na rozdíl od antibiotik je LLV bezpečnou, netoxickou, nekumulující se látkou. Zabíjí patogeny a jejich mutace, což antibiotika nedokáží. Navíc působení antibiotik je vysoce specifické a dokáže postihnout do desíti různých choroboplodných organismů, zatímco LLV účinkuje na více než 650 různých patogenů.

 

V čem spočívá vysoká účinnost působení LLV

Micela LLV (micela – shluk molekul dispergovaný v kapalném médiu) má silný kladný náboj, takže aktivně „vyhledává“ a ničí patogeny (jejichž náboj bývá právě opačný), namísto „čekání“ na náhodnou srážku. Toto působení bylo označeno Dr. Robertem Beckem jako efekt tzv. „stříbrné střely“.

LLV zabíjí hned oxidací patogenu. Antibiotika vůbec nepůsobí na viry, a pokud jde o bakterie – antibiotikum zabíjí bakterii až ve chvíli, kdy dochází k jejímu dělení (antibiotika typu penicilin) anebo předchází dělení bakterií (antibiotika typu tetracyklin). Takže uhynutí bakterie je oddáleno, popř. k němu nedochází vůbec, jen je zablokována možnost bakterie se dělit a imunitní systém si musí poradit s většinou patogenů sám.

Navíc, jakmile LLV zahubí patogen, tak během jeho rozkladu se opět uvolňuje do okolního prostředí a je schopno „zaútočit“ na další choroboplodný organismus. Oproti tomu antibiotika se pevně vážou s patogeny a na každý vyloučený patogen je spotřebována jedna částice antibiotika.

 

Princip působení LLV

Pozitivní účinky LLV se podle odborných lékařských publikací zakládají na schopnosti blokovat enzym, který všechny jednobuněčné patogeny (mikroorganismy ve fázi reprodukce) využívají ve svém kyslíkovém metabolismu (dýchacím řetězci). Tato schopnost způsobí, že dané mikroorganismy a jejich mnohotvárné nebo zmutované formy umírají do 6 minut po bezprostředním kontaktu s LLV, protože dochází k nedostatečnému zásobení kyslíkem a živinami, což vede k vyhladovění a udušení bakterie. Velmi aktivní částice LLV působí mimo jiné i na celkovou strukturu mikroorganismu. Tím, že se ionty LLV ochotně slučují se stavebními komponenty bakterií, jako jsou proteiny, enzymy, DNA/RNA molekuly, skládajících se z kyslíku, dusíku, síry a dalších prvků, blokují nejen celkovou látkovou výměnu – transport kyslíku, látek a energie, ale narušují také samotnou strukturální výstavbu – pevnost a funkčnost buněčné membrány a stěny. Tomuto komplexnímu systémovému působení na více úrovních současně se napadená buňka nemá jak bránit a po chvíli dochází k její záhubě a rozpadu na elementy.

Díky tomuto účinku na základní životní procesy, které mají všechny bakterie společné, se LLV chová jako univerzální prostředek působící na širokou škálu patogenů. Tím, že ovlivňuje samotnou podstatu bazálních chemických dějů probíhajících v mikroorganismu a způsobuje tak jeho náhlé usmrcení a rozpad, je možnost vzniku rezistence bakterií, jako je tomu u selektivně, lokálně působících antibiotik, nemožná. Bakterie si totiž může časem vytvořit rezistenci vůči určité funkční blokaci pozměněním DNA, nemůže však změnit základ své existence, omezovat své základní výstavbové a metabolické cykly, které jsou společné pro všechno živé a v čem spočívá podstata veškerých živých organismů na Zemi.

V případě působení na viry je použití běžných antibiotik neúčinné z toho důvodu, že se vir sám o sobě nevyznačuje obdobnými životními ději jako bakterie a stojí na pomezí mezi „živým“ a „neživým“. Pro viry je charakteristické, že nerostou, nedělí se a ani nejsou schopné vyrábět (bez cizí pomoci) energii či vytvářet vlastní bílkoviny, přesto jsou schopné se vyvíjet a přizpůsobovat podmínkám prostředí. Proto blokace životních dějů antibiotiky aplikovanými na samotný virus ztrácí význam a nemá žádné opodstatnění a účinnost.

Ty nejprimitivnější viry obsahují pouze svou genetickou informaci ve formě DNA nebo RNA, která je uložena v kapsidě (bílkovinný plášť). Ty složitější mohou navíc na povrchu obsahovat obalovou membránu pocházející z napadené buňky. V kapsidě mnohých virů se mohou také vyskytovat různé enzymy (s různou funkcí). Při boji s virovými nákazami se aplikují tzv. antivirotika, která fungují především jako blokátory – tzn. neničí samotný virus, ale např. blokují receptory na povrchu buňky – tzn. brání navázání a proniknutí viru dovnitř buňky nebo inhibují syntézu DNA, RNA viru. Nevýhodou antivirotik je fakt, že bývají značně specifická pro různé druhy virů, takže v současné době existují antivirotika jen pro omezený počet virových nákaz. Naproti tomu velmi reaktivní, kladně nabité částice LLV mají vysokou afinitu jak k bílkovinám tvořící obal viru, těm obsažených uvnitř viru, tak i samotným nukleovým kyselinám nesoucí genetickou informaci (DNA, RNA). Navázáním tak dochází nejen k rozbíjení struktury viru ale i ztrátě funkčních vlastností obsažených enzymů a nukleových kyselin. Použití LLV tak může být účinné i při řadě virových nákaz, které se běžnými dostupnými prostředky daří zvládat jen stěží a podporuje a stimuluje tak funkci imunitního systému organismu při jeho napadení viry.

Nejenže je LLV účinné v boji se širokou škálou patogenů, způsobující různé nemoci, ale značnou mírou přispívá k růstu kostí a stimuluje hojení i měkkých tkání. Některé výzkumy prováděné Dr. Robert O. Beckerem ohledně rakovinových buněk také naznačují, že kladně nabité částice LLV by mohly působit na karcinogenní buňky a zastavovat jejich mitózu (dělení). Přestože přesná příčina zastavení mitózy nebyla dosud objasněna, zdá se být velmi pravděpodobné, že to byl právě koloid obsahující kladné ionty LLV. Také byly testovány elektrody vyrobené z jiných kovů, ale zde se již vliv na průběh mitózy karcinogenních buněk neprojevil. LLV působí příznivě i v boji s AIDS a to díky celkové podpoře imunitního systému v boji s cizími organismy v těle. Touto efektivní podporou obnovy a posilování imunitního systému se stává neocenitelným pomocníkem při boji s touto zákeřnou nemocí.

 

Nahlížení na léčbu LLV v moderní době

Do roku 1938 – je používána jako prvotní medikace při léčbě infekčních chorob.

1939 – 1945 – v důsledku počátku používání levnějších a lépe skladovatelných sulfoamidů a antibiotik ve formě prášku začalo využití v medicíně upadat.

50.-60. léta – Uplatňování principu nepatentovatelnosti látek v přírodní formě jako léčiv (příklad LLV) – tzn. že na vývoj, výrobu a prodej dané látky nemůže nikdo vlastnit výlučné právo – velcí výrobci ve snaze příslibu vyššího zisku u „komerčně více využitelných“ medikamentů přecházejí na používání antibiotik v podobě jak je známe dnes.

1993 – Únik informací o vybavení kosmonautů způsobil zájem o LLV. Vyšlo veřejně najevo, že jak američtí, tak i ruští kosmonauti, tedy osoby, jejichž zdravotnímu stavu je věnována maximální péče, odlétají do vesmíru se zásobami LLV, určeného pro širokospektrální zdravotní i hygienické použití, především pro úpravu pitné vody bez použití chlóru. Také mnohé evropské nemocnice používají dnes již katetry se stříbrným povlakem kvůli prevenci vzniku oportunních infekcí. Stejně tak se používají obvazy, sterilní krytí a náplasti se stříbrem jak na popáleninových centrech pro zabránění vzniku infekce, tak pro domácí léčbu drobných povrchových zranění.

2006 – LLV není možno deklarovat jako lék.

2008 – LLV není možno v ČR používat jako potravinový doplněk.

2010 – LLV se nemůže deklarovat pro vnitřní použití v celé EU.

Jako odůvodnění pro zákaz deklarace LLV pro vnitřní užití se konstatuje, že z důvodu chybějících standardů a „nedostatečně prokázané“ účinnosti se povoluje prodej preparátů na bázi LLV pouze pro vnější použití.

Toto omezení nahrává současné situaci při nepřeberném množství již zavedených přípravků velkých, globálně působících farmaceutických společností, které se snaží prosadit své produkty na dnes již přesyceném trhu. Řada těchto nadnárodních firem do výzkumu svých preparátů vložila již nemalé prostředky a oprávněně očekává návrat svých investic. Vždyť právě vývoj a výroba léčiv představuje velmi nákladné odvětví, které může směle konkurovat prostředkům vynaloženým například na zbrojení. Po výzkumu vesmíru a vývoji kosmických technologií je vývoj a výroba léčiv druhou nejnákladnější lidskou činností vůbec. Analogii této situace můžeme hledat v rozvinutém ropném a petrolejářském průmyslu, které v současné době brání, až téměř neumožňují svým působením širšímu komerčnímu rozvoji alternativních pohonů pro automobilový průmysl. Tyto technologie se bezpochyby, ať už dříve či později, prosadí na úkor právě již technicky dnes zastaralých a málo účinných přímých spalovacích motorů. Nebude to však dříve než budou tyto společnosti vhodnými změnami ve své tržní strategii na tuto revoluční změnu „připraveny“. Jelikož LLV podle chemického složení představuje směs dvou chemicky čistých látek, nemůže být tudíž ze své podstaty nikým, ani žádným velkým hráčem na farmaceutickém trhu, patentováno. LLV se tak dostává na pokraj zájmu významných společností. Ty se v současné době snaží pouze parciálně využívat přínosných antibiotických a antiseptických vlastností LLV ve svých již patentovatelných přípravcích.

K této současné situaci postavení LLV nahrává fakt, že na našem trhu operuje spousta „domácích výrobců“ LLV pochybné kvality, účinnosti, a co je hlavní, s možným negativním dopadem na zdraví člověka. Neexistence jakýchkoliv norem kvality, standardů a nedostatek relevantních informací tak umožňuje prodej zařízení pro „domácí výrobu“ LLV a stejně tak i získaných přípravků lidmi, kteří dané problematice nerozumí a tudíž nemohou, a ani nechtějí, poskytovat jakoukoliv záruku a nést zodpovědnost za své konání.

 

Argyrie a obavy z LLV

Argyrie – je poměrně vzácné onemocnění, při kterém je postižena kůže a sliznice v důsledku dlouhodobého nadměrného užívání LLV a jeho následné bioakumulace v organismu. Dochází zde k trvalé změně zabarvení pokožky na namodralou až šedou barvu. Právě toto postižení je nejběžnějším argumentem odpůrců užívání LLV při léčbě a podpoře zdraví člověka. Skoro nikde se však už nedozvíte za jakých podmínek a při jaké aplikaci toto onemocnění vzniká:

K tomuto onemocnění docházelo a dochází jen v případech nekontrolovatelného, nadměrného a dlouhodobého vystavování organismu účinkům stříbra a stříbrných sloučenin, a to především jen u lidí s těžkou dysfunkcí ledvin. Prakticky se s tímto onemocněním dalo setkat u lidí, kteří dlouhodobě pracovali například ve stříbrných dolech, vdechovali stříbrný prach (1.000 až 1.000.000 násobky běžné expozice) a současně trpěli nějakou poruchou funkce ledvin. Lidé, kteří takto onemocněli následkem léčby stříbrem, tak užívali dlouhodobě nadlimitní množství stříbra, ale co je hlavní, podávané ve formě stříbrných sloučenin (iontů), nikoli čistého metalického stříbra v disperzi (koloidu). Tyto sloučeniny se totiž vyznačují vysokou chemickou reaktivitou a snadno se slučovaly, přetvářely a vázaly do tkáňové struktury.

Riziko onemocnění touto chorobou u zdravých lidí, kteří užívají kvalitní LLV z ověřeného zdroje a v předepsané míře a koncentraci, je téměř vyloučeno. Zvýšenou míru nebezpečí, v lepším případě jen zbytečné zatěžování ledvin, může představovat pouze aplikace nekvalitního koloidu (velké částice – zabarvení, vysoká koncentrace), popř. užívání roztoků Ag iontů v podobě rozpuštěných chemických solí, kterou se někteří nepoctiví a „vychytralí“ prodejci snaží prodávat jako LLV.

Pokud LLV obsahuje stříbro v jeho ryzí metalické podobě dispergované ve velice čisté demineralizované vodě bez přítomnosti cizích iontů, vznik nebezpečných chemických sloučenin je zcela nemožný. Při velikosti částic v LLV maximálně 20nm (na základě prováděných měření se ovšem u vybraných výrobců pohybuje v rozměrech 1 až 10 nm), představuje nanočástice pouze 5 až 50 atomů, což způsobí, že částice jsou tak díky svým rozměrům snadno průchozí pro všechny tkáňové struktury a odcházejí z těla ven, aniž by zatěžovaly ledviny a měly možnost se v těle jakkoli usadit.

A příštím díle si mimo jiné povíme, jak správně chápat kvalitu LLV a nenechat se napálit.